zvolte svůj jazyk
zvolte svůj jazyk
“Manželství ať mají všichni v úctě.” (Žid 13,4)
Prohlášení věrnosti neměnnému učení Církve o manželství a její trvalé disciplíně
Žijeme v době, kdy mnohé síly usilují o zničení nebo zdeformování manželství a rodiny. Sekulární ideologie využívají a prohlubují krizi rodiny, jež je důsledkem kulturního a mravního úpadku. Tento proces vede katolíky k tomu, aby se přizpůsobovali naší novopohanské společnosti. Jejich „přizpůsobování se světu“ (Řím 12,2) je často podpořeno nedostatkem víry - tedy nadpřirozeného ducha potřebného k přijetí tajemství Kristova kříže - a absencí modlitby a pokání.
Diagnóza neduhů ovlivňujících instituce manželství a rodiny, kterou poskytl Druhý vatikánský koncil, platí dnes více než kdy dřív: „Důstojnost této instituce však není všude stejně zřejmá, protože ji zatemňuje mnohoženství, nákaza rozvodovosti, takzvaná volná láska a jiné deformace. Dále se manželská láska často znesvěcuje sobectvím, rozkošnictvím a nedovolenými zásahy proti plození.“ (Druhý vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 7. prosince 1965, č. 47).
Donedávna byla katolická Církev považována za baštu pravého manželství a rodiny, ale omyly ohledně těchto dvou božských institucí jsou dnes v katolickém prostředí velmi rozšířené, zejména po mimořádné a řádné synodě o rodině, konané v roce 2014, resp. 2015, a po vydání posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia.
Vzhledem k této skutečnosti se signatáři cítí morálně zavázáni prohlásit své odhodlání zůstat věrnými neměnnému církevnímu učení o morálce a o svátostech manželství, smíření a Eucharistie a nadčasové a trvalé církevní disciplíně ohledně těchto svátostí.
I. Ohledně čistoty, manželství a práv rodičů
  1. Pevně zastáváme pravdu, že všechny formy soužití more uxorio (na způsob manželství) mimo platné manželství jsou v příkrém rozporu s Boží vůlí zjevenou v jeho přikázáních, a v důsledku toho nemohou přispívat k duchovnímu rozvoji dotyčných osob nebo společnosti.
    “Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku „nejsou už dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), prokazují si důvěrným spojením svých osob a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu. [...] Proto jsou křesťanští manželé posilováni a jakoby svěceni k povinnostem a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí“ (Druhý vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 7. prosince 1965, č. 48).
  2. Pevně zastáváme pravdu, že manželství a manželský akt mají plodivý a sjednocující účel a každý manželský akt musí být otevřen daru života. Dále tvrdíme, že toto učení je definitivní a nezměnitelné
    „Je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku nebo při jeho uskutečňování či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života. Na ospravedlnění manželského styku úmyslně zneplodněného se nemůže nikdo dovolávat jako platných důvodů zásady volby menšího zla nebo tvrdit, že takový styk tvoří jeden celek se stykem plodivým, k němuž došlo nebo k němuž dojde, a že to vše dohromady jako celek je stejně mravně dobré. Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra, není dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů konat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého, tj. činit předmětem pozitivního úkonu vůle něco, co je vnitřně nesprávné, a proto nedůstojné lidské osoby, i když se to děje s úmyslem zachovat nebo podpořit dobro osobní, rodinné nebo sociální. Je tedy omylem domnívat se, že manželský styk záměrně zneplodněný a proto svou podstatou mravně špatný, by mohl nabýt mravní hodnoty celkovou souvislostí plodného manželského života“ (Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 25. července 1968, č. 14).
  3. Pevně zastáváme pravdu, že takzvaná sexuální výchova je základním a primárním právem rodičů, které musí být vykonáváno vždy pod jejich pozorným vedením, ať už doma nebo ve vzdělávacím zařízení, které si vyberou a kontrolují.
    „Dalším velmi vážným nebezpečím je naturalismus, jenž dnes útočí v oblasti vzdělávání na tu nejdelikátnější záležitost, kterou je čistota mravů. Až příliš běžným se stal omyl těch, kdo s nebezpečným ujišťováním a nevhodnými výrazy propagují takzvanou sexuální výchovu a falešně si namlouvají, že připraví mládež na nebezpečí smyslnosti prostředky čistě přirozenými, jako je lehkomyslná iniciace a preventivní instrukce pro všechny bez rozdílu, a to i na veřejnosti. A ještě horší je to, že je v raném věku vystaví příležitosti, aby si navykli, jak tvrdí, což by je prý mělo posílit proti takovým nebezpečím“ (Pius XI., encyklika Divini Illius Magistri, 31. prosince 1929, č. 65).
    „A vaší povinností vůči dcerám a povinností otců vůči synům pak je opatrně a jemně odhalovat pravdu [o tajemných a úžasných zákonech života], až se to bude jevit jako nezbytné, abyste jim poskytli rozumné, pravdivé a křesťanské odpovědi na tyto otázky a uklidnili jejich mysl“ (Pius XII., Promluva k matkám italských rodin, 26. října 1941).
    „[Vzdělávání veřejného mínění] v této oblasti je narušeno propagandou, kterou neváháme nazvat zlem, i když někdy pochází i z katolických zdrojů a jejím záměrem je prorazit si cestu mezi katolíky, a i když ti, kteří ji podporují, si možná ani neuvědomují, že jsou oklamáni duchem zla. Zde máme v úmyslu mluvit o spisech, knihách a článcích týkajících se sexuální iniciace. [...] A zřetel není brán ani na zásady tak moudře vyložené naším předchůdcem Piem XI. v encyklice Divini Illius Magistri o sexuální výchově a s ní spojených otázkách - smutné znamení doby! Se shovívavým úsměvem říkají: ,Pius XI. psal tyto věci před dvaceti lety pro svou dobu! Svět od té doby o tolik pokročil!ʻ Bojujte společně, bez váhání nebo ohledů, abyste zastavili a omezili tato hnutí, která se představují a maskují různými jmény nebo záštitami“ (Pius XII., Promluva ke skupině francouzských otců rodin, 18. září 1951).
    „Doporučuje se respektovat právo dítěte nebo mladého člověka nezúčastnit se žádné formy sexuálního poučování mimo domov. Kvůli takovému rozhodnutí nesmí ani děti ani jiní členové rodiny být nikdy trestáni nebo diskriminováni“ (Papežská rada pro rodinu, Lidská sexualita: Pravda a význam. Zásady pro výchovu v rodině, 8. prosince 1995, č. 120).
    „Při poučování o katolické víře a morálce týkající se sexuality je nutno brát v úvahu trvalé následky dědičného hříchu, to je lidskou slabost a potřebu Boží milosti k tomu, aby člověk přemohl pokušení a vyvaroval se hříchu“ (Papežská rada pro rodinu, Zásady pro výchovu v rodině, 8. prosince 1995, č. 123).
    „Dětem nebo mladistvým kteréhokoli věku nesmí být předkládán žádný materiál erotické povahy, ani individuálně ani ve skupině. Tato zásada slušnosti má chránit ctnost křesťanské čistoty. Proto při poskytování sexuálního poučení v kontextu výchovy k lásce musí být informace vždy ,pozitivní a rozumná‘ a ,jasná a taktní‘. Tyto čtyři pojmy, užívané katolickou Církví, vylučují každou formu nepřípustného obsahu sexuální výchovy“ (Papežská rada pro rodinu, Zásady pro výchovu v rodině, 8. prosince 1995, č. 126).
    „Dnes musí být rodiče ostražití, aby jejich dětem nebyla zprostředkována nemorální výchova a vzdělání pomocí rozmanitých metod prosazovaných skupinami, jejichž postoje a zájmy odporují křesťanské morálce. Není možné zabývat se všemi nepřijatelnými metodami; zde upozorníme jen na nejrozšířenější způsoby, které ohrožují práva rodičů a mravní život jejich dětí. Na prvním místě rodiče musí odmítnout sekularizovanou sexuální výchovu, zaměřenou proti plození (antinatální), která odsouvá Boha na okraj života a považuje narození dítěte za jakousi hrozbu; šíří ji velké organizace a mezinárodní sdružení, které podporují umělé ukončení těhotenství, sterilizaci a antikoncepci. Tyto organizace chtějí člověku vnutit falešný životní styl, zaměřený proti pravdě o lidské sexualitě“ (Papežská rada pro rodinu, Zásady pro výchovu v rodině, 8. prosince 1995, č. 135 - 136).
  4. Pevně zastáváme pravdu, že definitivní zasvěcení člověka Bohu prostřednictvím života dokonalé čistoty je objektivně mnohem vznešenější než manželství, protože se jedná o duchovní manželství, při němž je duše oddávána s Kristem. Posvátné panenství bylo doporučeno naším božským Spasitelem a svatým Pavlem jako stav života, který manželství doplňuje, ale je objektivně dokonalejší než manželství
    „Toto učení o dokonalosti panenství a celibátu a jejich nadřazenosti nad manželským stavem bylo, jak jsme již řekli, zjeveno naším božským Spasitelem a apoštolem pohanů; bylo také slavnostně definováno jako dogma božské víry posvátným Tridentským koncilem, (zas. XXIV, kánon 10) a stejným způsobem vysvětlováno všemi svatými Otci a učiteli Církve. Konečně, my a naši předchůdci jsme o něm často hovořili a vážně jej obhajovali, kdykoli se k tomu nabízela příležitost. Ale nedávné útoky na tuto tradiční nauku Církve, nebezpečí, které představují, a škody, které působí duším věřících, nás vedou k tomu, abychom splnili svou povinnost a znovu se tomuto tématu v této encyklice věnovali a usvědčili tyto omyly, které jsou tak často předkládány pod klamným vzezřením pravdy“ (Pius XII., encyklika Sacra virginitas, 25. března 1954, č. 32).
  5. II. Ohledně soužití nesezdaných, svazků osob stejného pohlaví a civilního sňatku po rozvodu
  6. Pevně zastáváme pravdu, že neregulérní svazky soužití muže a ženy nebo dvou osob stejného pohlaví se nikdy nemohou rovnat manželství, být považovány za morálně dovolené nebo právně uznávány a že je nepravdivé tvrzení, že se jedná o formy rodiny, které mohou nabídnout určitou stabilitu.
    „Tato jedinečná a docela zvláštní povaha smlouvy manželské má za následek, že manželství jest něčím nesrovnatelně odlišným od spojení zvířat, k němuž dochází ze slepého přirozeného pudu a při němž se neuplatňuje ani rozum ani s rozvahou pracující vůle; jest odlišné také od oněch nespořádaných vztahů mezi lidmi, při kterých není ani řeči o nějakém opravdovém a počestném spojení vůlí a které nedávají práva na rodinné soužití. Z toho jest již patrno, že zákonná vrchnost má sice právo a tedy i povinnost, aby brzdila, znemožňovala a trestala nepočestná manželství, která jsou proti rozumu a proti přírodě“ (Pius XI., encyklika Casti Connubii, 31. prosince 1930).
    „Rodinu nelze stavět na stejnou úroveň s pouhými vztahy nebo svazky a ty se nemohou těšit konkrétním právům spojeným výhradně s ochranou manželského závazku a rodiny založené na manželství, stabilním společenství života a lásky, výsledku naprostého a věrného darování se manželů jeden druhému, otevřeného životu“ (Jan Pavel II., Proslov na Druhém setkání evropských politiků a zákonodárců organizovaném Papežskou radou pro rodinu, 23. října 1998).
    „Je třeba porozumět základním rozdílům mezi manželstvím a fakticky existujícím soužitím. V tom pak spočívá odlišnost mezi rodinou založenou na manželství a spojením založeným na fakticky existujícím soužití. Společenství rodiny se rodí ze smlouvy mezi manžely. Manželství, které povstává z tohoto svazku manželské lásky, není nějakým výtvorem veřejné moci, nýbrž původní a přirozenou institucí, která předchází veřejnou moc. Ve fakticky existujících soužitích se na rozdíl od toho sdílí vzájemná přitažlivost, současně ale chybí ono manželské pouto, které má původní veřejnou povahu, na němž se zakládá rodina“ (Papežská rada pro rodinu, Rodina, manželství a fakticky existující soužití“, 26. července 2000).
  7. Pevně zastáváme pravdu, že neregulérní svazky katolíků, kteří nebyli oddáni v Církvi, nebo rozvedených, kteří se pokusili uzavřít civilní sňatek, jsou v zásadním rozporu s křesťanským manželstvím, nemohou ani částečně ani analogicky vyjadřovat jeho dobro a měly by být považovány za hříšný způsob života nebo za trvalou příležitost k těžkému hříchu. Kromě toho je nepravdivé tvrzení, že mohou být příležitostí tvořenou konstruktivními prvky a vedoucí k manželství, neboť navzdory veškeré materiální podobnosti, kterou možná vykazují, platné manželství a neregulérní svazky jsou dvě zcela odlišné a mravně si odporující skutečnosti: Jedna odpovídá Boží vůli a druhá je jí neposlušná, a tudíž je hříšná.
    „Mnozí se dnes domáhají práva na sexuální spojení před započetím manželství, alespoň tehdy, vyžaduje-li pevné předsevzetí zasnoubit se a náklonnost, která je jakýmsi způsobem již manželská, u obou osob takové doplnění, jež oni pokládají za přirozené; a to zvláště, brání-li uzavření manželství vnější podmínky, nebo když se zdá, že je toto intimní spojení nezbytné, aby byla zachována láska. Tento názor je v rozporu s křesťanskou naukou, která stanoví, že každý genitální úkon člověka musí být vymezen rámcem manželství. Manželstvím se totiž láska mezi snoubenci začleňuje do lásky, kterou si Kristus neodvolatelně zamiloval Církev (Ef 5,25-32), zatímco skutečné pohlavní spojení v necudnosti (1 Kor 6,12-20) poskvrňuje chrám Ducha svatého, kterým se křesťan stal“ (Kongregace pro nauku víry, Persona Humana: Prohlášení Kongregace pro nauku víry o některých otázkách sexuální etiky, 29. prosince 1975, č. VII).
    „Můžeme rozpoznat a pochopit zásadní rozdíl mezi pouhým faktickým svazkem - i když je možná založen na lásce - a manželstvím, v němž je vyjádřena láska závazkem, který je nejen morální, ale i důsledně právní. O tomto poutu lze naopak předpokládat, že má posilující vliv na lásku, z níž vzniká, podporuje její stálost ku prospěchu partnerů, dětí i samotné společnosti“ (Jan Pavel II., Projev k tribunálu Římské roty, 21. ledna, 1999).
  8. Pevně zastáváme pravdu, že neregulérní svazky nemohou plnit objektivní požadavky Božího zákona. Nelze je považovat za mravně dobré nebo doporučovat jako rozumné a postupné naplňování Božího zákona, dokonce ani těm, kteří požadavky tohoto zákona zdánlivě nechápou, neváží si jich či je bezezbytku neplní. Pastorační „zákon graduality“ vyžaduje rozhodné opuštění hříchu společně s postupným směřováním k úplnému přijetí Boží vůle a jeho láskyplných požadavků.
    „Jsou-li některé skutky vnitřně špatné, dobrý úmysl nebo zvláštní okolnosti mohou sice zmírnit jejich špatnost, ale nemohou ji odstranit; existují skutky ,nenapravitelně‘ špatné, špatné samy o sobě a nezaměřitelné k Bohu ani k dobru člověka. Sv. Augustin o tom píše: ,Pokud jde o skutky, které jsou samy o sobě hříchy (cum iam opera ipsa peccata sunt), jako krádež, smilstvo, rouhání a jiné podobné, kdo by se opovážil tvrdit, že dopustí-li se jich někdo z dobrých důvodů, přestávají být hříchem, anebo - což by byl ještě nesmyslnější závěr - staly by se ospravedlněnými hříchy?‘ (Contra Mendacium, VII, 18). Proto také okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek ,subjektivně‘ čestný a obhajitelný pro svou volbu“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 81).
    „Někdy se zdá, že existuje společné úsilí představit jako ,normální‘ a přitažlivé takové situace, které jsou vyloženě ,nesprávné‘“ (Jan Pavel II., list rodinám Gratissimam sane, 2. února 1994, č. 5).
    III. Ohledně přirozeného zákona a svědomí jednotlivce
  9. Pevně zastáváme pravdu, že v hluboce osobním procesu rozhodování není přirozený mravní zákon pouhým zdrojem objektivní inspirace, ale věčným Božím zákonem. Svědomí není zdrojem dobra a zla, ale připomínkou toho, že konání musí být v souladu s vnějším požadavkem, konkrétně se subjektivními a okamžitými pokyny nadřazeného zákona, který musíme nazývat přirozeným.
    „‚Přirozený zákon je vepsán a vryt do ducha všech lidí a každého jednotlivce, protože není ničím jiným než samotným lidským rozumem, který nám nařizuje konat dobro a varuje nás před hříchem.‘ Síla zákona totiž tkví v jeho moci ukládat povinnosti, udělovat práva a potvrzovat jako správné určité postoje a jednání. ,Přirozený zákon je sám věčný zákon, vložený do rozumem obdařených bytostí, který v nich budí sklon ke skutkům a cíli, jež jsou pro ně vhodné; je to sám věčný rozum Stvořitele a vládce vesmíru‘“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 44, citace Lva XIII., encyklika Libertas Praestantissimum, a Tomáše Akvinského, Summa theologiae, I-II, q. 91, a. 2).
  10. Pevně zastáváme pravdu, že správně formované svědomí, schopné správně rozlišovat ve složitých situacích, nikdy nedojde k závěru, že setrvávání daného člověka v objektivně hříšné situaci může být vzhledem k jeho omezením jeho nejlepší odpovědí na evangelium.
    Předpokládat, že slabost svědomí člověka je kritériem mravní pravdy, je nepřijatelné a takový předpoklad se nemůže stát součástí církevní praxe.
    „Základní povinnosti mravního zákona jsou založeny na podstatě a přirozenosti člověka a na jeho základních vztazích, a tak platí všude, kde se lidé nacházejí. Základní povinnosti křesťanského zákona, v té míře, ve které jsou nadřazeny povinnostem vyplývajícím z přirozeného práva, jsou založeny na podstatě nadpřirozeného řádu ustanoveného božským Spasitelem. Ze základních vztahů mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a člověkem, mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi; ze základních vztahů ve společenství rodiny, Církve a státu mimo jiné vyplývá, že nenávist vůči Bohu, rouhání, modlářství, opuštění pravé víry, popírání víry, křivá přísaha, vražda, křivé svědectví, pomluva, cizoložství a smilstvo, zneužívání manželství, masturbace, krádež a loupež, odebrání životních potřeb, upírání spravedlivé mzdy zaměstnancům (Jak 5,4), zabrání si životně důležitých potravin a neodůvodněné navyšování cen, podvodný bankrot, nespravedlivé machinace při finančních spekulacích - to vše božský Zákonodárce přísně zakázal. Žádné zkoumání není nutné. Nezáleží na tom, jaká je situace člověka. Neexistuje pro něj žádná jiná cesta než poslechnout“ (Pius XII., projev O omylech situační etiky, 18. dubna 1952, č. 10).
    „Pokud však naše skutky neuznávají zákon nebo jej třeba jen přehlížejí, ať již zodpovědným či nezodpovědným způsobem, poškozují lidské společenství a jsou škodlivé pro každého z jeho členů“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 51).
    „Univerzálně platné jsou i zákazy přirozeného zákona; zavazují všechny dohromady i každého jednotlivce, a to vždy a za všech okolností. Jde totiž o zákazy zapovídající určité skutky ,semper et pro semper‘ (vždy a provždy) a bez výjimky, protože rozhodnout se pro takové zakázané jednání není v žádném případě slučitelné s dobrou vůlí jednající osoby ani s jejím povoláním k životu s Bohem a ke společenství s bližními. Každému člověku je vždy zakázáno přestupovat všechny tyto zavazující předpisy“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 52).
    „I v nejobtížnějších situacích musí člověk zachovávat morální předpisy, má-li být poslušen svatého Božího přikázání ve shodě se svou vlastní osobní důstojností. Soulad mezi svobodou a pravdou ovšem někdy vyžaduje nemalé oběti a může být dosažen jen za vysokou cenu: může vyžadovat i mučednictví“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 102).
  11. Pevně zastáváme pravdu, že lidé nemohou považovat šesté přikázání a nerozlučitelnost manželství za pouhé ideály, o které bychom měli usilovat. Jedná se o příkazy našeho Pána Ježíše Krista, které nám s Jeho milostí a prostřednictvím naší věrnosti pomáhají překonávat obtíže.
    „V Kristově spásonosném kříži, v daru Ducha svatého a ve svátostech prýštících z probodeného Vykupitelova boku (srov. Jan 19,34) nalézá věřící člověk milost a sílu ke stálému zachovávání svatého Božího zákona, a to i za nejtěžších okolností. [...] ,Konkrétní‘ možnosti člověka spočívají pouze v tajemství Kristova vykoupení. ‚Bylo by velmi těžkým omylem dospět k závěru,… že předpisy, jimž učí Církev, jsou samy o sobě jen »ideál«, který pak musí být přizpůsobován, úměrně rozdělen a odstupňován, jak se říká, s ohledem na konkrétní lidské možnosti, podle zvážení různých dober, o něž jde. Jaké jsou však tyto konkrétní lidské možnosti? A o jakém člověku se mluví? O člověku ovládaném chtivostí, anebo o člověku vykoupeném Kristem? Vždyť právě o to jde, totiž o pravdu Kristova vykoupení. Kristus nás vykoupil! To znamená, dal nám možnost uskutečnit plnou pravdu o našem bytí. Osvobodil naši svobodu od nadvlády žádostivosti. [...] Boží přikázání je zajisté úměrné lidským schopnostem, ovšem schopnostem člověka, jemuž se dostalo Ducha svatého; člověka, který, upadne-li do hříchu, vždy může dosáhnout odpuštění a znovu čerpat z přítomnosti Ducha svatého.‘ V této souvislosti se otevírá patřičný prostor Božímu milosrdenství vůči hříšníku, který se obrátí, a též porozumění pro lidskou křehkost. Toto porozumění ovšem nikdy neznamená možnost zkreslovat nebo falšovat míru dobra a zla a přizpůsobovat ji okolnostem. Je lidské, že člověk, jenž zhřešil, uzná svou slabost a prosí o milosrdenství za svou vinu; je však nepřípustný postoj toho, kdo z vlastní slabosti dělá měřítko pravdy o dobru. [...] Takový postoj podvrací morálku celé společnosti, protože učí pochybovat o objektivnosti morálního zákona všeobecně a odmítat absolutní platnost morálních zákazů jistých skutků a končí tím, že uvádí ve zmatek všechny úsudky o hodnotách“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 102 - 104).
  12. Pevně zastáváme pravdu, že svědomí, které připouští, že daná situace neodpovídá objektivně evangelijním požadavkům na manželství, nemůže upřímně dospět k závěru, že setrvávání v takové hříšné situaci je tou nejšlechetnější odpovědí, jakou člověk může dát Bohu, ani že toto sám Bůh od duše v daném okamžiku požaduje, protože takový závěr by popíral všemohoucnost milosti přivést hříšníky k plnosti křesťanského života.
    „Nikdo si však, jakkoli ospravedlněn, nemůže myslet, že je osvobozen od zachovávání přikázání; nikdo nesmí opovážlivým a od Otců pod hrozbou vyobcování zakázaným slovem hlásat, že zachovávání Božích přikázání je pro ospravedlněného člověka nemožné; neboť Bůh nepřikazuje nemožné, nýbrž přikazováním napomíná, abys jak činil to, co můžeš, tak abys prosil o to, co nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl (Sv. Augustin, De natura et gratia, 43,50). Jeho přikázání nejsou těžká (1 Jan 5,3): jeho jho je sladké a břemeno lehké (Mt 11,30). Ti, kdo jsou Božími syny, Krista milují; kdo ho však milují, jak sám dosvědčuje, ti zachovávají jeho slovo (Jan 14,23), což s Boží pomocí mohou dokázat. [...] Bůh totiž svou milostí nikdy neopouští jednou ospravedlněné, leda by byl jimi dříve opuštěn. Proto ať se nikdo neutěšuje pouhou vírou, maje za to, že na základě pouhé víry se stal dědicem a že dědictví obdrží“ (Tridentský koncil, Dekret o ospravedlnění, hlava 11).
    „Křesťan nemůže ignorovat skutečnost, že musí obětovat všechno, i svůj život, aby zachránil svou duši. Toto nám připomínají všichni mučedníci. Mučedníků je velmi mnoho, dokonce i v naší době. Matka makabejských synů; Perpetua a Felicita, nehledě na jejich novorozené děti; Maria Goretti a tisíce dalších, mužů i žen, které Církev uctívá - podstoupili vzhledem k ,situaci‘, v níž se ocitli, krutou smrt zbytečně nebo dokonce omylem? Ne, jistě ne, a prostřednictvím své krve se stali nejvýmluvnějšími svědky pravdy proti ,nové morálce‘“ (Pius XII., projev Soyez les bienvenues ke Světové katolické federaci mladých žen, 18. dubna 1952, č. 11).
    „Pokušení je však možno přemáhat a hříchům je možno se vyhnout, protože Pán nám dává spolu s Božími přikázáními i možnost zachovávat je: ,Jeho oči hledí na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil‘ (Sir 15,19-20). Zachovávání Božího zákona může být v určitých situacích obtížné, dokonce velmi obtížné; nikdy však není nemožné. Tak tomu stále učí církevní tradice vyjádřená Tridentským koncilem“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 102).
  13. Pevně zastáváme pravdu, že navzdory nejrůznějším situacím osobní a pastorační rozlišování nikdy nemůže vést rozvedené, kteří se pokusili uzavřít nový občanský sňatek, k závěru, že jejich cizoložný svazek lze mravně ospravedlnit „věrností“ novému partnerovi, že odchod z cizoložného svazku je nemožný nebo že by se tím vystavili novým hříchům či nedostatku křesťanské nebo přirozené věrnosti svému cizoložnému partnerovi. Nemůžeme mluvit o věrnosti v nedovoleném svazku, který porušuje Boží přikázání a nerozlučitelné manželské pouto. Představa věrnosti mezi cizoložníky v jejich vzájemné hříchu je rouháním.
    „Proti ,situační etice‘ stavíme tři úvahy nebo zásady. První: Tvrdíme, že Bůh požaduje nejprve a vždy správný úmysl. Ale to nestačí. Požaduje také dobrý skutek. Druhou zásadou je, že není dovoleno konat zlo, abychom tím dosáhli dobra (Řím 3,8). Protože tato nová etika - aniž by si to snad její zastánci uvědomovali - jedná podle zásady, že účel světí prostředky“ (Pius XII., projev Soyez les bienvenues ke Světové katolické federaci mladých žen, 18. dubna 1952, č. 11).
    „Aby ospravedlnili takováto stanoviska, někteří autoři navrhli jakýsi dvojí ,statut‘ morální pravdy. Kromě věroučné a abstraktní úrovně je prý třeba uznat i původnost určité existenciální a konkrétnější úvahy. Ta by prý, bere-li se ovšem ohled na okolnosti a situace, mohla být oprávněně základem výjimek ze všeobecného předpisu a mohla by prý dovolit, aby člověk prakticky a s čistým svědomím dělal něco, co morální zákon hodnotí jako samo o sobě špatné a zlé. Tímto způsobem se zavádí v určitých případech oddělování anebo i protiklad mezi učením o všeobecně platném předpisu a předpisem, který si stanoví jednotlivé svědomí, které by pak ve skutečnosti samo rozhodovalo o dobru a zlu. Na tomto podkladě pak chtějí zakládat oprávněnost tzv. ,pastoračních‘ řešení, jež odporují učení církevního učitelského úřadu, a ospravedlňovat tzv. ,tvůrčí‘ hermeneutiku, podle níž morální svědomí není ve všech případech vázáno zvláštním zakazujícím předpisem“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 56).
  14. Pevně zastáváme pravdu, že rozvedení, kteří se pokusili uzavřít nový občanský sňatek a kteří ze závažných důvodů, jako je výchova dětí, nemohou splnit svou povinnost rozejít se, mají morální povinnost žít jako „bratr a sestra“ a vyvarovat se pohoršení. Zejména to platí pro projevy důvěrnosti vyhrazené jen pro manželské páry, neboť ty by byly hříšné samy o sobě a kromě toho by pohoršovaly jejich vlastní děti, které by tak došly k závěru, že jejich rodiče jsou právoplatně oddáni, nebo že křesťanské manželství není nerozlučitelné, nebo že vést pohlavní život s někým jiným než s právoplatným manželem či manželkou není hřích. Vzhledem k delikátnosti své situace musejí být obzvláště pozorní a vyhýbat se příležitostem k hříchu.
    „Svátost smíření, která otevírá cestu ke svátosti Eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li muž a žena z vážných důvodů - například kvůli výchově dětí – splnit svou povinnost se rozejít, ,zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům‘“ (Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio, 22. listopadu 1981, č. 84).
    IV. Ohledně rozlišování, zodpovědnosti, stavu milosti a stavu hříchu
  15. Pevně zastáváme pravdu, že rozvedení, kteří se pokusili uzavřít nový občanský sňatek a kteří se rozhodli pro tuto svou situaci s plným vědomím a souhlasem vůle, nejsou živými členy Církve, neboť se nacházejí ve stavu těžkého hříchu, který jim brání milovat a růst v lásce. Dále zdůrazňujeme, že papež sv. Pius V. v bule Ex omnibus afflictionibus o omylech Michaela du Baye, známého též jako Baius, odsoudil následující mravní názor: Člověk ve stavu smrtelného hříchu nebo pod trestem věčného zatracení může opravdově milovat (D 1070).
    „Aby člověk mohl duchovně žít, musí podle sv. Tomáše zůstat ve společenství s nejvyšším principem života, kterým je Bůh, neboť Bůh je konečným cílem lidského bytí a jednání. Hřích je zlý skutek spáchaný lidskou bytostí proti tomuto principu života. Pročež, když je duše nezřízená skrze hřích až k odvrácení od posledního cíle, totiž Boha, s nímž jsme spojeni láskou, tehdy je hřích smrtelný; když však nastane nezřízenost bez odvrácení od Boha, tehdy je hřích všední.“ (sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, q. 72, a. 5). Z tohoto důvodu všední hřích nezbavuje hříšníka posvěcující milosti, přátelství s Bohem, lásky, a tudíž věčné radosti, protože právě jejich zbavení je důsledkem smrtelného hříchu" (Jan Pavel II., Reconciliatio et poenitentia, 2. prosince 1984, č. 17).
    „Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka porušuje smlouvu spásy, jejímž znamením je svátostné manželství. Uzavření nového sňatku, i když je uznáván občanským zákonem, zvětšuje závažnost porušení; manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného a trvalého cizoložství: ,Jestliže se manžel po odloučení od vlastní manželky spojí s jinou ženou, je sám cizoložníkem, protože dává takové ženě páchat cizoložství; a žena, která s ním bydlí, je cizoložnice, protože k sobě přivábila manžela jiné.‘“ (Katechismus katolické Církve, § 2384).
  16. Pevně zastáváme pravdu, že neexistuje žádná střední cesta mezi Boží milostí a stavem smrtelného hříchu, kdy člověk Boží milost ztrácí. Duchovní růst pro někoho, kdo žije v objektivním stavu hříchu, spočívá v tom, že takovou situaci opustí a vrátí se na cestu posvěcení, která oslavuje Boha. Žádný „pastorační přístup“ nemůže ospravedlnit setrvávání ve stavu hříchu, který odporuje Božímu zákonu, nebo k tomu vyzývat.
    „Stále zůstává pravdou, že je zásadní a rozhodující rozdíl mezi hříchem, který ničí lásku, a hříchem, který nezabíjí nadpřirozený život. Neexistuje žádná střední cesta mezi životem a smrtí“ (Jan Pavel II., Reconciliatio et poenitentia, 2. prosince 1984, č. 17).
    „‚Bude nutno vyhnout se omezování smrtelného hříchu na projev základního rozhodnutí - jak se dnes říká - proti Bohu‘, rozhodnutí chápaného jako výslovné a konkrétní pohrdání Bohem a bližním anebo jako neuvážené odmítání lásky. ‚Smrtelný hřích totiž existuje, i když člověk vědomě a se svobodnou vůlí se z jakéhokoliv důvodu rozhodne k něčemu velmi špatnému. [...] Člověk vzdaluje sám sebe od Boha a ztrácí lásku. Základní zaměření člověka může tedy být zcela změněno jednotlivými skutky. Jistě mohou nastat velmi složité a psychologicky nejasné situace, jež mají vliv na subjektivní vinu hříšníka. Z úvah psychologického rázu však nelze přejít k vytváření teologické kategorie,... chápané tak, že na objektivní úrovni změní či zpochybní tradiční pojetí smrtelného hříchu‘“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 70).
  17. Pevně zastáváme pravdu, že jelikož Bůh je vševědoucí, zjevený i přirozený zákon počítá se všemi konkrétními situacemi, zvláště když určité „vnitřně zlé“ skutky (intrinsece malum) zakazují za jakýchkoli okolností.
    „Budete si klást otázku, jak mravní zákon, který je univerzální, může být dostatečný a dokonce závazný v jednotlivých případech, které jsou ve skutečnosti vždy jedinečné a ,dojde k nim pouze jednou’. Může být a je dostatečný a závazný právě z důvodu své univerzálnosti. Mravní zákon nutně a ,záměrně‘ zahrnuje všechny konkrétní případy, v nichž se potvrzuje jeho význam. V mnoha případech tak činí s přesvědčivou logikou, že i svědomí obyčejných věřících okamžitě a s naprostou jistotou vidí, jaké rozhodnutí má být přijato“ (Pius XII., projev Soyez les bienvenues ke Světové katolické federaci mladých žen, 18. dubna 1952, č. 9).
    „Existují skutky, které jsou vždy bez ohledu na okolnosti samy o sobě velmi špatné kvůli svému předmětu. Tyto skutky, pokud jsou provedeny s dostatečným vědomím a svobodně, jsou vždy těžce hříšné“ (Jan Pavel II., Reconciliatio et poenitentia, 2. prosince 1984, č. 17).
    „Rozum dokazuje, že existují předměty lidských skutků, které lze považovat za ,nezaměřitelné‘ k Bohu, protože zcela odporují dobru člověka jako osoby, tj. bytosti stvořené k Boží podobě. Jsou to skutky, které církevní morální tradice nazývá ,vnitřně špatné‘ (intrinsece malum). Jsou takové vždy a samy o sobě, již pro svůj předmět, nezávisle na úmyslech jednající osoby a na okolnostech. [...] Církev učí, že existují ,vnitřně zlé‘ skutky, a tím následuje učení Písma svatého. Sv. Pavel se vší závažností prohlašuje: ,Nemylte se! Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zhýralci, ani lidé zvrácení, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou mít v Božím království účast‘ (1 Kor 6,9n)“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 80).
  18. Pevně zastáváme pravdu, že složitost situací a různé stupně zodpovědnosti v jednotlivých případech (kvůli faktorům, které mohou omezovat schopnost učinit rozhodnutí) nebrání duchovním pastýřům dojít k závěru, že ti, kdo žijí v takovýchto neregulérních svazcích, se nacházejí v objektivním stavu zjevného těžkého hříchu, a předpokládat, že ti, kdo žijí v takových svazcích a znají pravidla pro manželství, se navenek (ve vnějším oboru) připravili o milost posvěcující.
    „Člověk může být formován, naváděn a ovlivňován mnohými vnějšími faktory. Může také podléhat sklonům, vadám a návykům souvisejícím s jeho osobní situací. V mnoha případech mohou takovéto vnější a vnitřní faktory ve větší či menší míře omezovat osobní svobodu daného člověka, a tudíž i jeho odpovědnost a vinu. Ale je pravdou víry, potvrzenou také naší zkušeností a rozumem, že lidská osoba je svobodná. Tuto pravdu nelze přehlížet a vinu za hříchy člověka svádět na vnější faktory, jako jsou například struktury, systémy nebo druzí lidé. Tím by se především popírala lidská důstojnost a svoboda, které se projevují - i když negativním a katastrofálním způsobem - také odpovědností za spáchaný hřích. Proto není u každého člověka nic tak osobního a nepřenosného jako zásluhy za ctnost nebo odpovědnost za hřích“ (Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia, 2. prosince 1984, č. 16).
    „Konečně, vždy se může stát, že člověku, ať už násilím nebo vlivem jiných okolností, je znemožněno, aby dovedl do konce některé dobré skutky; nikdy však mu nemůže být zabráněno v rozhodnutí některé skutky nedělat, zejména je-li ochoten spíše zemřít než páchat zlo“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 52).
  19. Pevně zastáváme pravdu, že vzhledem k tomu, že člověk je obdařen svobodnou vůlí, musí být všechny dobrovolné mravní skutky přičteny jejich původci, a pokud neexistuje důkaz o opaku, je nutno tuto přičitatelnost předpokládat. Vnější přičitatelnost nelze zaměňovat s vnitřním stavem svědomí. Třebaže „de internis neque Ecclesia iudicat“ (Církev nesoudí to, co je v nitru – to může soudit jen Bůh), Církev může nicméně soudit skutky, které jsou v přímém rozporu s Božím zákonem.
    „Jakkoli však je nutno věřit, že nejsou a že nikdy nebyly hříchy odpuštěny, leda zdarma božským milosrdenstvím skrze Krista, tím ještě nikomu nelze říci, že mu jsou nebo byly odpuštěny hříchy, protože se spoléhá na důvěru a na jistotu odpuštění hříchů a tou jedině se uklidňuje, jakkoli u kacířů a rozkolníků tato prázdná a ode vší Boží bázně vzdálená důvěra může být a v naší bouřlivé době také bývá nalézána a proti katolické Církvi s vášnivou svárlivostí vyhlašována. Avšak ani to se nedá říci, že by si ti, kteří byli skutečně ospravedlněni, museli sami u sebe beze vší pochybnosti myslet, že jsou ospravedlnění“ (Tridentský koncil, Dekret o ospravedlnění, hlava 9).
    „Při vnějším porušení se příčetnost předpokládá, pokud není zřejmé něco jiného“ (Kodex kanonického práva, kán. 1321, § 3).
    „Každý přímo chtěný skutek se přičítá tomu, kdo jej koná“ (Katechismus katolické Církve, č. 1736).
    „Úsudek o stavu milosti ovšem spadá pouze do pravomoci dotyčného člověka, neboť se jedná o hodnocení svědomí. Avšak v případech vnějšího jednání, které těžce, zřejmě a trvale odporuje mravní normě, nemůže se Církev necítit ve své pastorační péči o dobrý společenský řád volána k odpovědnosti. Této situaci zřejmé mravní indispozice se týká norma Kodexu kanonického práva pojednávající o tom, že nemohou být připuštěni k eucharistickému Přijímání ti, kteří ,tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu‘ (kán. 915)“ (Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia, 17. dubna 2003, č. 37).
    V. Ohledně svátosti smíření a Eucharistie
  20. Pevně vyznáváme pravdu, že při jednání s kajícníky by jim zpovědníci měli pomoci zkoumat sebe sama, pokud jde o konkrétní povinnosti vyplývající z přikázání, pomoci jim dosáhnout dostatečného pokání a plně se vyznat z těžkých hříchů a poradit jim, jak nastoupit cestu svatosti. Zpovědník je povinen napomínat kajícníky ohledně objektivně vážných přestoupení Božího zákona a zajistit, aby skutečně toužili po rozhřešení a Božím odpuštění a byli odhodláni přehodnotit a napravit své chování. I když časté opakování hříchů není samo o sobě důvodem k odepření rozhřešení, nelze je udělit bez dostatečného pokání nebo pevného rozhodnutí vyhýbat se v budoucnosti hříchu.
    „Pravda, která pochází ze Slova a musí nás k němu vést, vysvětluje, proč svátostná zpověď nesmí pramenit z pouhého psychického podnětu a doprovázet ho, jako by svátost byla náhradou za psychoterapii, ale ze zármutku založeného na nadpřirozených motivech, protože hřích poškozuje lásku k Bohu, nejvyššímu dobru, byl důvodem Spasitelova utrpení a způsobuje, že ztrácíme dobro věčného života. [...] Bohužel mnozí věřící dnes přistupují ke svátosti pokání, aniž by se obvinili ze všech svých smrtelných hříchů v tom smyslu, jak to zmiňuje Tridentský koncil. Někdy reagují na zpovědníka, který se jich svědomitě ptá, aby zpověď byla úplná, jako by si dovoloval neoprávněně pronikat do svatyně jejich svědomí. Doufám a modlím se za to, aby tito neosvícení věřící došli k přesvědčení - také na základě tohoto učení - že norma vyžadující úplné vyznání druhu a počtu hříchů, pokud je lze poznat poctivým přezkoumáním paměti, není jejich svévolným zatěžováním, ale prostředkem k osvobození a dosažení pokoje. Je také zřejmé, že přiznání hříchů musí zahrnovat vážný úmysl nespáchat je v budoucnu znovu. Jestliže duše k tomuto není ochotna, pak se ve skutečnosti nejedná o pokání: jde o problém mravního zla jako takového, a tudíž nezaujetí postoje proti možnému mravnímu zlu by znamenalo, že nebudeme nenávidět zlo a nebudeme činit pokání. Ale stejně jako toto musí vycházet především z lítosti nad urážkou Boha, tak i záměr nehřešit se musí zakládat na Boží milosti, kterou Pán vždy ochotně poskytuje každému, kdo se ze všech sil snaží jednat poctivě. [...] Je také třeba připomenout, že přítomnost upřímného pokání je jedna věc, rozumové rozsuzování ohledně budoucnosti je věcí druhou: Je jistě možné, že navzdory upřímnému úmyslu již nehřešit se člověk vzhledem k minulým zkušenostem a vědomí lidské slabosti obává, že zhřeší znovu. Ale pravost úmyslu není popřena tím, když se strach pojí k modlitbou podporované vůli konat vše pro to, aby se člověk hříchu vyhnul“ (Jan Pavel II., dopis Apoštolské penitenciárii, 22. března 1996, č. 3 - 5).
  21. Pevně zastáváme pravdu, že rozvedené, kteří se pokusili uzavřít občanský sňatek a nerozejdou se, ale setrvávají v objektivním stavu cizoložství, nemohou zpovědníci a ostatní duchovní pastýři nikdy pokládat za osoby žijící v objektivním stavu milosti, schopné růst v milosti a lásce a oprávněné přijmout rozhřešení při svátosti pokání nebo přistoupit k svatému Přijímání, pokud nevyjádří lítost ohledně svého životního stavu a pevně se nerozhodnou tento stav opustit - i přesto, že se tito rozvedení subjektivně necítí vinni nebo plně vinni svým objektivním stavem těžkého hříchu vzhledem k vlastním podmínkám a polehčujícím okolnostem.
    „Mám na mysli určité situace, jež dnes nezřídka ovlivňují křesťany, kteří chtějí pokračovat ve svátostně náboženské praxi, ale brání jim v tom jejich osobní stav, jenž není v souladu se závazky svobodně přijatými před Bohem a Církví. [...] Církev na základě těchto dvou vzájemně se doplňujících principů [soucitu a pravdivosti] může pozvat ty své děti, které se nacházejí v těchto bolestivých situacích, jen k tomu, aby se přibližovaly Boží milosti jinými způsoby, nikoli však prostřednictvím svátosti pokání a Eucharistie, až do doby, dokud nesplní požadované předpoklady. Ohledně této záležitosti, která také velice trápí naše pastýřská srdce, jsem považoval za svou povinnost uvést jasná slova v apoštolské exhortaci Familiaris consortio, pokud jde o situaci rozvedených a znovu sezdaných a stejně tak o situaci křesťanů žijících v neregulérních svazcích“ (Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia, 2. prosince 1984, č. 34).
    „Ať je pokárán jakýkoli postup, který by zpověď omezoval na obecné vyznání nebo na jeden či více hříchů, považované za nejvýznamnější.“ (Jan Pavel II., Motu proprio Misericordia Dei, 7. dubna 2002, č. 3).
    „Je jasné, že absoluci nemohou platně přijmout ti kajícníci, kteří žijí v trvalém stavu těžkého hříchu a nemají úmysl svoji situaci změnit“ (Jan Pavel II, Misericordia Dei, 7. dubna 2002, č. 7c).
  22. Pevně zastáváme pravdu, že ohledně rozvedených, kteří se pokusili uzavřít občanský sňatek a žijí veřejně more uxorio (na způsob manželství), žádné zodpovědné osobní a pastýřské rozlišování nemůže schvalovat, aby jim byla umožněna svátostná zpověď nebo přijímání Eucharistie, a tvrdit, že kvůli umenšené odpovědnosti se nejedná o těžký hřích. Důvodem je to, že i když případně svůj stav formálně nezavinili, nemůže být tato skutečnost veřejně známa, zatímco jejich vnější životní stav objektivně odporuje nerozlučnému charakteru křesťanského manželství a poutu lásky mezi Kristem a Církví, jejímž znamením a projevem je Eucharistie.
    „Církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a Církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje Eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: Kdyby byli tito lidé připuštěni k Eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení Církve o nerozlučitelnosti manželství“ (Jan Pavel II., Familiaris consortio, 22. listopadu 1981, č. 84).
    „Ohledně tohoto bodu byla v posledních letech na různých místech navržena rozličná pastorační řešení, podle nichž by zajisté nebylo možné obecně připouštět ke svatému Přijímání rozvedené věřící, kteří uzavřeli nový sňatek, mohli by k němu však být připuštěni v určitých případech, kdy by na základě úsudku svého svědomí měli za to, že jsou k tomu oprávněni. Bylo by to například tehdy, když byli zcela nespravedlivě opuštěni, i když se upřímně snažili o záchranu předchozího manželství, nebo když jsou přesvědčeni o neplatnosti předchozího manželství, i když to nemohou před forum externum dokázat, nebo když už strávili dlouhý čas rozvažováním a pokáním, nebo když z morálně platných důvodů nemohou dostát povinnosti odluky. Objevily se také návrhy, aby se rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek, pro posouzení své objektivní situace absolvovali rozhovor s nějakým rozvážným a zkušeným knězem. Tento kněz by však musel respektovat jejich eventuální rozhodnutí ve svědomí ohledně přijímání Eucharistie, aniž by to znamenalo oficiální schválení. V těchto a jiných podobných případech by se jednalo o shovívavé a laskavé pastorační řešení, aby tak v různorodých situacích rozvedených, kteří uzavřeli nový sňatek, bylo dosaženo spravedlnosti. I když je známo, že podobná pastorační řešení navrhovali i někteří církevní Otcové a v určité míře také byla uskutečňována v praxi, nikdy si však nezískala všeobecný souhlas Otců a nikdy nebyla obecnou doktrínou Církve ani neurčovala její disciplínu. [...] Církev, věrná slovům Ježíše Krista, potvrzuje, že nemůže uznat za platný nový svazek, jestliže bylo platné předchozí manželství. Jestliže rozvedení uzavřou nový civilní sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu, a proto nemohou být připuštěni k přijímání Eucharistie po celou dobu, kdy tato situace trvá.“ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické Církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, 14. září 1994, č. 3 - 4).
    „Přijímat Kristovo tělo a být přitom veřejně nehodní působí ve skutečnosti objektivní újmu společenství Církve; jde o jednání, které porušuje právo Církve a všech věřících žít v souladu s požadavky tohoto společenství. V konkrétním případě rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek a přistupují ke svatému Přijímání, se pohoršení, chápané jako čin, který pobízí ostatní lidi ke zlému, současně týká svátosti Eucharistie i nerozlučitelnosti manželství. Toto pohoršení bohužel přetrvává i v případě, že podobné chování už nevzbuzuje údiv. Naopak: právě v případě deformace svědomí je o to nezbytnější, aby duchovní pastýři jednali trpělivě a rozhodně ve věci ochrany svatosti svátostí, obrany křesťanské morálky a správné formace věřících“ (Papežská rada pro výklad textů zákonů, Prohlášení o připuštění rozvedených a znovu civilně sezdaných katolíků k Eucharistii, 24. června 2000, č. 1).
  23. Pevně zastáváme pravdu, že subjektivní jistota ve svědomí o neplatnosti předchozího manželství rozvedených, kteří se pokusili uzavřít nový občanský sňatek (ačkoli Církev považuje jejich předchozí manželství za platné), není nikdy dostatečná k tomu, aby je sama od sebe omlouvala z materiálního hříchu cizoložství nebo jim povolovala znevažovat svátostné důsledky života veřejného hříšníka.
    „Mylné přesvědčení ze strany někoho, kdo se rozvedl a uzavřel nové manželství, že může přistupovat k přijímání Eucharistie, se obvykle zakládá na tom, že se osobnímu svědomí přisuzuje moc na základě vlastního přesvědčení (srov. Veritatis splendor, 55) v podstatě rozhodnout, zda předchozí manželství existovalo, či nikoli, a jaká je hodnota nového svazku. Něco takového je nepřijatelné (srov. CIC, kán. 1085, § 2). Protože manželství je obrazem snubní jednoty Krista a jeho Církve a základním prvkem a významným činitelem života občanské společnosti, je to ze své podstaty veřejná skutečnost. [...] Proto se úsudek svědomí o vlastní manželské situaci netýká pouze bezprostředního vztahu mezi člověkem a Bohem, jako by nebylo nezbytné zprostředkování Církve, které zahrnuje také kanonické zákony zavazující ve svědomí. Neuznávat tento podstatný aspekt by znamenalo popírat, že manželství existuje jako realita Církve, totiž jako svátost“ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické Církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, 14. září 1994, č. 7 - 8).
  24. Pevně zastáváme pravdu, že „křest a pokání jsou léky čisticí, které se dávají na odstranění horečky hříchu. Ale tato svátost [Eucharistie] je lékem posilujícím, jenž se nemá dávati než prostým“ (sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, q. 80, a.4, ad 2). Ti, kdo přijímají nejsvětější Eucharistii, požívají Kristovo Tělo a Krev a musí toho být hodni, tj. musejí se nacházet ve stavu milosti. Rozvedení, kteří se pokusili uzavřít občanský sňatek, a přijali tudíž objektivně a veřejně hříšný životní styl, riskují, že se přijetím Eucharistie dopustí svatokrádeže. Pro ně by Eucharistie nebyla lékem, ale duchovním jedem. Jestliže celebrant souhlasí s jejich nehodným přijímáním, pak buď nevěří v reálnou Kristovu přítomnost, nebo v nerozlučitelnost manželství, anebo v hříšnost života more uxorio (na způsob manželství) mimo manželství.
    „Je třeba připomenout, že Eucharistie není určena k odpuštění smrtelných hříchů - k tomu slouží svátost smíření. Eucharistie je svátostí těch, kdo jsou v plném společenství s Církví“ (Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, oběžník o integritě svátosti pokání, 20. března 2000, č. 9).
    „Zákaz [podávat Eucharistii veřejným hříšníkům] vyhlášený v citovaném kánonu [kán. 915] je pro svůj charakter odvozen z božského zákona a přesahuje oblast pozitivních církevních zákonů: ty totiž nemohou zavádět legislativní změny, které by byly v rozporu s učením Církve. Biblický text, o který se církevní tradice od počátku opírá, je ze sv. Pavla: „Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27). [...] Jakákoliv interpretace kánonu 915, jež by byla v protikladu s jeho podstatným obsahem, nepřetržitě hlásaným po staletí učitelským úřadem i církevní disciplínou, je jednoznačně zavádějící. Nelze zaměňovat respektování slov zákona (kán. 17) s jejich nevhodným používáním jako nástrojů relativizování nebo přímo vyprazdňování podstaty předpisů. Formulace ,rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu’ je jasná a je třeba ji chápat způsobem, který by nedeformoval její smysl, čímž by se norma stala neaplikovatelnou. Tři požadované podmínky jsou následující: a) těžký hřích chápaný objektivně, protože subjektivní odpovědnost nemůže udělovatel svatého Přijímání posoudit; b) tvrdošíjné setrvávání, což znamená existenci objektivní situace hříchu, která trvá v čase a kterou věřící z vlastní vůle neukončí; není třeba dalších podmínek (postoj odporu, předchozí napomenutí, atd.), aby situace byla potvrzena ve své základní církevní závažnosti; c) zjevný charakter situace těžkého přetrvávajícího hříchu.
    V situaci přetrvávajícího těžkého hříchu se však nenacházejí ti rozvedení a nově sezdaní věřící, kteří se z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – nemohou rozejít, jak by byli povinni, a ‚zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům‘ (Familiaris consortio, č. 84), a kteří na základě tohoto předsevzetí přijali svátost smíření. Jelikož skutečnost, že tito věřící nežijí more uxorio, je sama o sobě skrytá, zatímco jejich situace rozvedených žijících v novém svazku je sama o sobě zjevná, mohou přistoupit k přijetí Eucharistie pouze remoto scandalo (pokud se zamezí pohoršení). [...] Kdyby se však stalo, že upozornění byla neúčinná nebo nemohla být provedena, udělovatel svatého Přijímání musí odmítnout podat Eucharistii tomu, kdo je veřejně nehodný jejího přijetí. Udělá to s velkou láskou a ve vhodné chvíli se pokusí vysvětlit důvody, které ho k tomu zavazují. Musí to však zároveň provést rozhodně, s vědomím, že pevný postoj má velkou hodnotu pro dobro Církve a duší. [...] Vzhledem k charakteru výše citované normy (srov. č. 1) nemůže žádná církevní autorita dispensovat udělovatele Eucharistie od této povinnosti ani vydat směrnice, které by s ní byly v protikladu“ (Papežská rada pro výklad textů zákonů, Prohlášení o připuštění rozvedených a znovu civilně sezdaných katolíků k Eucharistii, č. 1 - 4).
  25. Pevně zastáváme pravdu, že lidé, kteří zemřou ve stavu smrtelného hříchu neusmířeni s Bohem, jsou podle logiky evangelia odsouzeni do pekla. Ježíš v evangeliích často hovoří o nebezpečí věčného zatracení.
    „Jestliže myšlení, slova a jednání věřících nebudou odpovídat Kristově milosti, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji“ (II. vatikánský koncil, Lumen gentium, 21. listopadu 1964, č. 14).
    „Smrtelný hřích je zásadně v možnosti lidské svobody, stejně jako sama láska. Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li hřích napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle. Naše svoboda má vskutku moc udělat definitivní nezvratná rozhodnutí. Avšak úsudek o lidech musíme ponechat Boží spravedlnosti a milosrdenství, i když můžeme usoudit, že nějaký skutek je sám o sobě těžkým hříchem“ (Katechismus katolické Církve, č. 1861).
    VI. Ohledně mateřského a pastoračního přístupu Církve
  26. Pevně zastáváme pravdu, že jasné učení pravdy je významným dílem milosrdenství a lásky, protože prvořadým spásným úkolem apoštolů a jejich nástupců je uposlechnout slavného Spasitelova příkazu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky... a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).
    „Katolické učení však hlásá, že první povinnost lásky k bližnímu nespočívá v trpění bludných přesvědčení, byť by byla i sebe upřímnější, ani v teoretickém nebo praktickém indiferentismu proti bludům a neřestem, v nichž vidíme tonout své bratry, nýbrž v horlivosti pro mravní a duševní nápravu, zrovna tak jako v horlivosti pro jejich hmotné blaho. [...] Každá jiná láska je jen předstírání nebo neplodný a pomíjející cit“ (Pius X., encyklika Notre charge apostolique, 15. srpna 1910).
    „Církev je vždy stejná a zůstává neměnná podle Kristovy vůle a pravé tradice, která ji zdokonalila“ (Pavel VI., kázání, 28. října 1965).
    „V ničem neslevit ze spasitelné nauky Kristovy je vynikající forma lásky k duším. Ale k tomu musí přistupovat trpělivost a dobrota, jejíž příklad jednání s lidmi dal sám Pán. On, který přišel nesoudit, ale spasit, byl jistě nesmiřitelný ke zlu, ale milosrdný k lidem“ (Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 25. července 1968, č. 29).
    „Učení Církve a zejména její neochvějnost při obraně všeobecné a stálé platnosti předpisů zakazujících vnitřně špatné skutky je často posuzována jako znamení nesnášenlivé neústupnosti, především v mimořádně spletitých a rozporuplných situacích dnešního osobního a společenského mravního života: tato neústupnost zdánlivě odporuje mateřským citům Církve. Říká se, že Církvi chybí porozumění a soucit. Ve skutečnosti však mateřské cítění Církve nemůže být nikdy oddělováno od jejího poslání učit, poslání, které musí stále plnit jako věrná nevěsta Krista, jenž je zosobněná Pravda: ,Jako učitelka neúnavně hlásá mravní normu,... Tuto normu nevytvořila Církev, ani o ní nerozhoduje podle své vůle. V poslušnosti k pravdě, kterou je Kristus, jehož obraz se zračí v přirozenosti a důstojnosti lidské osoby, vykládá ji všem lidem dobré vůle, aniž skrývá, že její naplnění vyžaduje velké úsilí o dokonalost‘“ (Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 6. srpna 1993, č. 95).
  27. Pevně zastáváme pravdu, že nemožnost udělit rozhřešení a svaté Přijímání katolíkům žijícím zjevně v objektivním stavu hříchu, jako je soužití nesezdaných nebo rozvedených, kteří se pokusili uzavřít občanský sňatek, vyplývá z mateřské péče Církve, protože Církev není vlastníkem svátostí, ale „věrnou správkyní Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).
    „Jako učitelé a opatrovníci spásné pravdy o Eucharistii musíme vždy a všude zachovávat tento význam a tento rozměr svátostného setkání a obcování s Kristem. [...] Vždy se musíme starat o to, aby se toto velké setkání s Kristem v Eucharistii nestalo pouhým zvykem a abychom Jej nepřijímali nehodně, to znamená ve stavu smrtelného hříchu. [...] Ani na okamžik nemůžeme zapomínat, že Eucharistie je mimořádným vlastnictvím celé Církve. Je to největší dar v podobě milosti a svátosti, který božský Manžel nabídl a neustále nabízí své manželce. A právě proto, že jde o takový dar, by se každý z nás měl v duchu hluboké víry nechat vést smyslem pro skutečnou křesťanskou odpovědnost. [...] Eucharistie je společným vlastnictvím celé Církve jako svátost její jednoty. A Církev má tudíž přísnou povinnost rozhodnout o všem, co se týká účasti na Eucharistii a jejího slavení“ (Jan Pavel II., dopis Dominicae Cenae, 24. února 1980, č. 4 - 12).
    „To neznamená, že by situace těchto věřících, kteří ostatně nejsou vyloučeni z církevního společenství, Církvi neležela na srdci. Stará se o jejich pastorační doprovázení a zve je, aby se účastnili života Církve v té míře, jak to dovolují předpisy božského práva, od nichž Církev nemá moc nikoho dispensovat.“ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické Církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, 14. září 1994, č. 6).
    „V pastoraci je třeba napnout všechny síly k tomu, aby lidé pochopili, že se zde nejedná o žádnou diskriminaci, ale pouze o absolutní věrnost Kristově vůli, který nám navrátil a nově svěřil nerozlučitelnost manželství jako dar Stvořitele. Bude nezbytné, aby pastýři i komunita věřících měli soucit s osobami, kterých se to týká, a milovali je, aby dokázali i ve svém břemenu poslušnosti rozpoznat Kristovo jho, které netlačí, a břemeno, které netíží. Jejich břemeno netlačí a netíží nikoli proto, že by bylo malé a bezvýznamné, ale stává se lehkým, protože ho sdílí Pán - a s ním celá Církev. Poskytovat tuto pomoc zakládající se na pravdě a lásce je úkolem pastorace, kterému je třeba se obětavě věnovat“ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické Církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, 14. září 1994, č. 10).
    „V pastoraci je třeba napnout všechny síly k tomu, aby lidé pochopili, že se zde nejedná o žádnou diskriminaci, ale pouze o absolutní věrnost Kristově vůli, který nám navrátil a nově svěřil nerozlučitelnost manželství jako dar Stvořitele. Bude nezbytné, aby pastýři i komunita věřících měli soucit s osobami, kterých se to týká, a milovali je, aby dokázali i ve svém břemenu poslušnosti rozpoznat Kristovo jho, které netlačí, a břemeno, které netíží. Jejich břemeno netlačí a netíží nikoli proto, že by bylo malé a bezvýznamné, ale stává se lehkým, protože ho sdílí Pán - a s ním celá Církev. Poskytovat tuto pomoc zakládající se na pravdě a lásce je úkolem pastorace, kterému je třeba se obětavě věnovat“ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické Církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, 14. září 1994, č. 10).
    VII. Ohledně univerzální platnosti trvalého učitelského úřadu Církve
  28. Pevně vyznáváme pravdu, že věroučné, morální a pastorační otázky týkající se svátosti Eucharistie, pokání a manželství mají být řešeny zásahy učitelského úřadu a ze své podstaty neumožňují protikladné interpretace nebo vyvozování podstatně odlišných praktických důsledků na základě toho, že by každá země nebo region hledala řešení vhodnější pro svou kulturu a citlivé ke svým tradicím a místním potřebám.
    „Základní princip těchto nových názorů spočívá v tom, že Církev – aby snadněji přilákala jinověrce - by měla utvářet své učení více v souladu s duchem doby a zmírnit svou starověkou přísnost a učinit určité ústupky novým názorům. Mnozí si myslí, že tyto ústupky by se měly učinit, nejen co se týče způsobů života, ale i co se týče nauky, která patří k pokladu víry. Tvrdí, že by bylo vhodné - aby Církev získala jinověrce - zamlčet některé body jejího učení, které mají menší váhu, a zmírnit význam, který jim Církev vždy přikládala. Není třeba mnoho slov, milovaný synu, abychom dokázali nepravost těchto myšlenek, když si připomeneme povahu a původ nauky, kterou Církev předkládá. Vatikánský koncil [Constitutio de Fide Catholica, kap. IV] o tom říká: ,Protože nauka víry, kterou Bůh zjevil, není návrhem - jako nějaký filosofický výmysl, který má být zdokonalován lidskou důmyslností -, ale byla Bohem svěřena Kristově manželce, aby ji věrně zachovávala a neomylně zvěstovala. Proto musí být věčně zachován takový smysl posvátných dogmat, který naše svatá matka Církev kdysi vyhlásila. A tento smysl nesmí být změněn ani pod záminkou jejich hlubšího pochopení“ (Lev XIII., encyklika Testem benevolentiae, 22. ledna 1899).
    „Jednou z hlavních povinností apoštolského úřadu je vyvracet a odsuzovat mylná učení a stavět se proti světským zákonům, které jsou v rozporu s Božím zákonem, a tak chránit lidstvo, aby se samo nezničilo“ (Pius X., projev v konzistoři, 9. listopadu 1903).
    „Církev, ,sloup a opora pravdy‘, ,převzala od apoštolů Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse‘. Je úkolem Církve ,vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší‘“ (Katechismus katolické Církve, č. 2032).
    „Je svrchovaně důležité pro klid svědomí a pro jednotu křesťanského lidu, aby se všichni jak na poli mravouky, tak i na poli věrouky přidržovali učitelského úřadu Církve a mluvili tímtéž jazykem“ (Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 25. července 1968, č. 28).
    „Učit a autenticky interpretovat ‚depositum fidei‘ (poklad víry) s věrností vůči Písmu svatému a tradici náleží všeobecnému magisteriu Církve. Tváří v tvář těmto výše zmíněným novým pastoračním návrhům tato kongregace má povinnost připomenout doktrínu a disciplínu Církve v této věci“ (Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické Církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek, 14. září 1994, č. 4).
VIII. Věčně mladý hlas církevních Otců
„Stává se, že se [pastýři duší] rádi nechávají zatáhnout do světské vřavy, neznalí věcí, které se tam dějí a o nichž by měli učit ostatní. A z tohoto důvodu je nepochybně ochromen také život těch, kteří jsou jim podřízeni. [...] Neboť když hlava chřadne, údy neprospívají. A nadarmo armáda rychle pronásleduje nepřátele, když vůdce pochodu zamíří špatným směrem. Žádné nabádání neposiluje mysl těch, kdo jsou jim podřízeni, a žádné kárání neplísní jejich omyly. [...] Tito podřízení nedokáží pochopit světlo pravdy, protože zatímco pastýřovu mysl zaujímá honba za pozemskými věcmi, prach vířený větrem pokušení oslepuje oči Církve“ (sv. Řehoř Veliký, Regula pastoralis, II,7).
„Dokonce i samo pokání, ač podle zákonů Církve byl dostatečný důvod jím projít, je často opomíjeno z důvodu slabosti. Je ostudné obávat se ztráty rozkoše, když dobré mínění lidí poskytuje větší rozkoš než spravedlnost, která vede člověka k tomu, aby se pokořil v pokání. Pročež milost Boží je nezbytná nejen v případě, že člověk činí pokání, ale dokonce i k tomu, aby ho k pokání přivedla“ (sv. Augustin, Enchiridion de fide, spe et caritate, 82).
„Pokání je obnovení křtu. Pokání je smlouva s Bohem o novém životě. Pokání si kupuje pokoru. Pokání představuje neustálé odmítání tělesné útěchy. Pokání je myšlenka na odsouzení sebe sama a péče o sebe bez starosti o okolí. Pokání je dcera naděje a zavržení beznaděje. Kající se člověk je odsouzenec, jehož nelze zahanbit. Pokání je smíření s Bohem konáním dobra coby opaku hříchů. Pokání je očištění svědomí. [...] Pokora pozdvihuje, pláč buší na nebeskou bránu a svatá pokora ji otevírá“ (sv. Jan Klimak, Scala paradisi, 5 a 25).
Závěr
Jelikož náš novopohanský svět útočí na božskou instituci manželství a všude se šíří rány rozvodu a sexuálních nemravností, dokonce i uvnitř života Církve, my, níže podepsaní biskupové, kněží a katoličtí věřící, považujeme za svou povinnost jednohlasně vyjádřit svou věrnost neměnnému církevnímu učení o manželství a její trvalé disciplíně, jak byla přijata od apoštolů. Ostatně pouze čistota pravdy lidi osvobodí (Jan 8,32) a umožní jim najít opravdovou radost lásky, tím, že budou žít v souladu s moudrou a spasitelnou Boží vůlí - jinými slovy, vyhýbat se hříchu, jak mateřsky žádala Panna Marie ve Fatimě v roce 1917.
29. srpna 2016, na svátek Stětí sv. Jana Křtitele (umučeného za prosazování pravdy o manželství)
“Let marriage be honored among all”
(Heb. 13: 4)
Join thousands of concerned bishops,
priests and Catholic faithful declaring
their fidelity to the unchangeable
teachings of the Church on marriage and
Her uninterrupted discipline.
Fill in your details and sign the Declaration below!
Vložte tento kód:
Reload Captcha
Podepište Prohlášení
Your personal data has been saved.
Please read our Privacy Policy
První signatáři
Prof. Wolfgang Waldstein, emeritní profesor Univerzity Salzburg, člen Papežské akademie pro život (Rakousko)
*
J. Em. Janis kardinál Pujats, emeritní arcibiskup Rigy (Lotyšsko)
*
J. E. Athanasius Schneider, pomocný biskup Astany (Kazachstán)
*
prof. Josef Seifert, profesor filosofie při Mezinárodní asociaci pro studia filosofie Edity Steinové (IASPES), zakládající rektor a profesor Mezinárodní akademie filosofie v Lichtenštejnském knížectví (Rakousko)
*
Dr. Anca-Maria Cernea, prezidentka Nadace Joana Barbuse (Rumunsko)
*
Dr. Vincent-Jean-Pierre Cernea (Rumunsko)
*
fr. Efrém Jindráček OP, proděkan Filosofické fakulty Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského Angelicum v Římě (Itálie)
*
J. Em. Carlo kardinál Caffarra, emeritní arcibiskup Boloně, zakladatel a první předseda Papežského institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny (Itálie)
*
J. Em. Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů (Vatikán)
*
P. Nicola Bux, profesor Teologické fakulty Puglia (Itálie)
*
J. E. Andreas Laun, pomocný biskup Salzburgu (Rakousko)
*
J. E. Juan Rodolfo Laise, emeritní biskup San Luis (Argentina)
*
P. Antonius Maria Mamsery, generální představený Misionářů svatého Kříže v Singidě (Tanzánie)
*
P. Giovanni M. Scalese, B., církevní představený misie sui juris (Afganistán)
*
P. José María Iraburu, bývalý profesor spirituální teologie Teologické školy severního Španělska; prezident nadace Gratis Date a editor stránky InfoCatólica (Španělsko)
Další